Bivojova heraldika

Zamyšlení nad heraldikou a jejím počátkem

Heraldika doprovází lidstvo už přibližně přes 850 let, protože její vznik je nejčastěji spojován s 2. křížovou výpravou, která se konala v letech 1147 a 1148. Jako věda, má heraldika počátky zařazovány až do období poloviny 13. století.

Podmínky pro vznik heraldiky však existovaly už více jak jedno a půl tisícletí před 2. křížovou výpravou. V literatuře najdeme zmínky o užití znamení na štítech ve starověké Babylonii, Persii, Egyptu a Číně.

Pro mě jsou známější památky s vyobrazeními štítů starých Řeků se zvířaty a nestvůrami, mezi kterými byli kůň, lev, orel, kanec, pes, ryba, hlava Medúzy. Dokonce jsou v literatuře zmínky o dědičných štítových znameních, užívanými velkými aténskými rodinami v období 6. a 5. století před naším letopočtem.
Zároveň přilby Řeků byly zdobeny chocholy a také drobnými soškami. Například v pařížském Louvru je korintská přilba na jejímž vrchu je kovová plastika sfingy (a na lícnicích jsou vytepány nádherné beraní hlavy).

Ve starověkém Římě měli vojáci zdobené štíty a chocholy na přilbách. Flavius Vegetius Renatus ve své druhé knize Nárysu vojenského umění píše, že znakem římské legie (přibližně 6830 mužů) byl orel a nosil ho aquilifer – orlonoš. Znakem kohorty (asi 73 jezdců) byl drak, který je nesen draconarii. A centurie měla standartu – vexillum se znakem nebo číslem.
Štíty byly zdobeny namalovanými znaky, kterým sami vojáci říkali deignata. Na štítech byly také zapsány jména vojáků a číslo kohorty nebo označení centurie, do níž voják patřil (trochu velké psí známky).

Také další evropské národy nosily ozdoby na přilbách, ať už to byly chocholy nebo rohy, jako Keltové a Germáni. Germánští předkové Vikingů mají na svých přilbách rohy, ale také figury zvířat (vím o kanci).

Tkanina z Bayeux, vyšitá někdy po roce 1066, ukazuje výzdobu štítů, z níž na některých jsou zvířata a nestvůry. Ale nejde ještě o heraldicky zdobené štíty.
Stejně jako nejde o heraldická znamení na štítech přemyslovských knížat, namalovaných kolem roku 1134 v rotundě svaté Kateřiny ve Znojmě.
Důvodem proč nejde o heraldiku je to, že v obou případech štítonošům s největší pravděpodobností byly do rukou dány štíty hodné knížat a velkých válečníků, ale po jejich zničení (k čemuž stačilo projít i jen jednou bitvou), si pořídili štít s úplně jinou výzdobou, která se jim líbila.

Tak to jsem sezbíral z knich o heraldice nebo o obdobé starověku a raném středověku. Ale kde je tedy začátek heraldiky? Kdy si válečníci přestali vybírat jen zdobený štít, který se jim líbil, a začali si vybírat znamení, které si pak nechávali vymalovat na všechny své následně pořízené štíty?
Už ve zmíněných starověkých Aténách najdeme dědičná znamení na štítu a figurální výzdobu na přilbách. Proč to ještě není heraldika?

Při pročítání knih o heraldice jsem došel k závěru, že autoři byli romantici zamilovaní do období vrcholného středověku a jeho rytířské kultury.
Rozborem pohledu "heraldiků - romantiků", mi vycházejí tři nutné podmínky pro heraldiku.
- Znamení, symbol, figura musí být položena na štít.
- Toto znamení, symbol, figura musí být jedinečné a neměnné pro daného člověka nebo instituci.
- Nositelem znamení, symbolu, figury na štítě je středověký rytíř nebo příslušník instituce, jejíž členy jsou také šlechtici.
Když byly ve 12. století splněny tyto podmínky, tak podle autorit vznikla heraldika.

Někteří autoři knih o heraldice požadují dále dědičnost znamení na štítu. To ale mnoho znaků v počátcích heraldiky nesplňuje. Syn si volil vlastní znamení, mnohdy odlišné od otce. Příkladem může být rod Hückeswagenů, který se přistěhoval v 1. polovině 13. století na Severovýchodní Moravu, kde mu patřil hrad Starý Jičín, založili mimo jiné městečka Příbor a Frenštát a hrad Hukvaldy. První na Moravu přišel Arnold z Hückeswagen. Jeho otec měl údajně ve znaku břevno. Jeden syn Arnolda pečetil znakem dvou krokví a druhý, který se stal duchovním, znakem s pěti růžemi. Vnuk Arnolda měl na štítu už tři krokve. Jen u samotného Arnolda dnes nevíme, co nosil na štítě.

Musí být figura, symbol, znamení nutně položeno na štít?

Přestože se znaky na štítech objevili až v období druhé křížové výpravy (1147 a 1148), považuji za rozumný ten názor heraldiků, že zrod heraldiky je staršího data.
Pak trochu nesměle si dovolím tvrdit, že jedním z důležitých podnětů pro vznik heraldiky byla výzva papeže Urbana II. na koncilu v Clermontu při vyhlášení první křížové výpravy, aby si její účastníci na prsa a ramena dali kříž Kristův (pláště s takto umístěným znamením si používají některé církevní rytířské řády dodnes).
Předpokládám, že se kříže objevily i na štítech a korouhvích. A u těch nejhorlivějších i namalované na přilbách a dalších věcech.
Kříž se stal symbolem všech a všeho na výpravě. Co bylo vytvořeno i zničeno, bylo označeno křížem. A právě tento okamžik, kdy se objevilo stejné znamení na oděvu, štítu a na věcech kolem, by mohl být počátek heraldiky. Všichni si dávají své znamení na oděv, zbroj a nesou si ho na štítu. Ti majetní si znamením začínají zdobit domy a hrady. A samozřejmě znamení patří na pečetě, které nahrazují nebo doplňují podpis.

Když povolím úzdu své fantazii, by vlastně heraldika nemusela vzniknout jako produkt válečnictví, ale mohla mít dvě rovnocenné složky – civilní i vojenskou. A znamení nemuselo být, alespoň z počátku, bezpodmínečně kladeno na štít. Znamení bez štítu je ale pro heraldiky i historiky snadno přehlédnutelné, ne-li téměř neviditelné. Zato znamení na štítu přímo vybízí si ho spojit s některou osobou, které mohlo patřit. Případné osobní odznaky, znamení či značky bez štítu by byly jen součást výzdoby v knihách, na listinách, pečetích, oděvech a na stavebních památkách. Nikdo by si je nespojil s majitelem, fundátorem, zadavatelem, stavitelem, už proto, že většinou jde o hojně používané symboly a dnes chybějí jakékoliv doklady, že by je mohl někdo používat jako osobní znamení.

Jak je tomu dodnes zvykem, vojáci vždy dokáží využít pokrok ke svým účelům. Heraldika jim dala rozlišovací znamení i morální vzpruhu válečníků, kdy si každý nesl své svaté znamení a byl jim chráněn (trochu čarodějnictví nebo víry do nudného oboru, ale pokud šlo o znamení na štítu, tak to platí téměř doslova).

Právě tím, že válečníci dokázali pro sebe dokonale využít to, co heraldika nabízela od svého počátku, civilní složka heraldiky se dostala do vleku heraldiky válečníků a přijala za svou součást štít a pak i přilbu.
Minimálně tři století se vojenská část heraldiky rychle vyvíjela a civilní heraldika ji jen doháněla a postupně vše přebírala.
Středověké válečnictví je ale spojeno s rytíři a když vývoj ve vojenství postupně po polovině 15. století definitivně přivodil nahrazení rytířských vojsk námezdními, způsobil tím i konec vývoje ryzí rytířské heraldiky. Té heraldiky, která byla jednoduchá (a tou jednoduchostí i krásná) ve svém projevu. To nebylo jen dáno gotikou, jako převládajícím uměleckým slohem, ale hlavně bylo zohledněno velké množství štítů, zbrojí a oděvů, které musely být zdobeny a výzdobu musel zvládnout téměř každý řemeslník mající něco společného s dokončením výroby těchto věcí. Také musel být brán ohled na praktické použití těchto věcí, kdy výzdoba zbroje nebo oděv na zbroji nesměl ztěžovat boj nebo přidávat na váze odění rytíře.

Když zmizel důvod předvádět na bojišti svou heraldickou výzdobu, byla dána zelená civilní heraldice, která začala udávat nové trendy. Heraldiku uchopili umělci, už nesvázáni žádnými omezeními, předvedli její dekorativní pojetí v plné šíři. V té době ale štít a i přilba už byly nerozlučitelně s heraldikou svázány.

Anglická heraldika, a nejen ona, našla cestu, jak použít znamení bez štítu. Už od středověku používají šlechtici i instituce na Britských ostrovech badge, což je odznak, kterým může být libovolná figura, jenž není umístěna na štít a je používaná, dnes by jsme řekli, jako značka. Tato značka doplňovala nebo zastupovala rodový erb jednotlivce nebo znak instituce. Ve vojenské oblasti byla kladena na oděv mužů v jednotce rytíře a na korouhev. Dodnes je badge součástí britské heraldiky.

Ve 20. století (tady mě neberte za slovo) se některé symboly průmyslových firem (pro rychlý příklad Peugeot – lev a Citroën – dvě krokve) zbavily štítu a vytvořily si značky nebo loga, které ale už s heraldikou nemají nic společného, přestože z heraldiky a jejího poslání vyšly. Tady pro heraldiku štít a i některá pravidla znamenají mantinely, za které nejde jít.

Musí být znamení, symbol, figura neměnné pro daného člověka nebo instituci?

Původně měl heraldický symbol sjednocovat. Účastníky křížových výprav do Palestiny kříž spojoval. Hlásily se k němu celé zástupy lidí a nejen válečníci.

Pak se z možnosti nosit znamení stalo odlišení od ostatních. Hlásalo: „Tohle jsem já a co je označeno stejně, patří nebo slouží mi.“ Mohly se odlišovat znaky otce a syna nebo bratrů, jak tomu bylo u výše zmíněných Hückeswagenů. Vítězila individualita.

Ale současně erb mohl hlásat, kam patřím – příslušnost k rodu, k řádu. Samozřejmě patří sem i to, že úspěšné věci se nemění. Syn převzal znamení svého úspěšného a slavného otce. U velkého rozrodu Vítkovců se růže přímo odvolávala na rodovou příbuznost. To na druhou stranu došlo tak daleko, že si Rožmberkové chtěli doložit příbuzenství s italským rodem Orsini a tím si zajistit rodový vývod až do časů starověkého Říma.

Opět se letmo zatoulám do britské heraldiky. Erb určoval rod, ke kterému rytíř náležel. Ale mnohý šlechtic byl přesvědčen o svých schopnostech, chtěl zdůraznit svou individualitu a tak si zvolil, pokud možno originální, badge. Figuru, která ho odlišovala od ostatních členů rodu a i všech ostatních rytířů království. Ale časem i badge synové začali přebírat po svých úspěšných otcích, čímž opět setřeli individualitu jednotlivců, alespoň v oblasti heraldiky.

Historie tady ukazuje, že lidé sami tíhnou k zavedeným symbolům a když ne hned, tak časem každý tuto podmínku splní. A přibude i dědičnost. Jen jedinci, toužící změnit zaběhaný řád, zavrhují staré symboly a zavádějí nové, což bývá lehčí, než změnit staré pořádky.

Musí být nositelem znamení, symbolu, figury na štítu středověký rytíř nebo příslušník instituce, jejíž členy jsou také šlechtici?

Má zkušenost je taková, že po znaku zatouží jen ten, kdo pro ten znak dokáže najít využití. Pak je jen otázkou prostředků, které jsou potřebné k jeho „zvěčnění“.

Dnes je to jednoduché, nakreslíte si nebo si necháte nakreslit či namalovat znak. A získali jste obrázek pro radost, kterým se můžete sami kochat nebo se s ním chlubit přátelům. Může z něho být exlibris, miniatura nebo plakát. To ilustruje „blahobyt“ dnešní společnosti.
Tohoto „blahobytu“ ve středověku dosáhla jen část společnosti a ti jednotlivci, kteří našli možnost využití heraldiky a dokázali za to zaplatit, se stali nositeli znaku. Takže dnes známe znaky hlavně těch nejbohatších, to znamená především válečníků, kteří nechali zvěčnit své znaky v kameni a knihách, měli potřebu vystavovat listiny a k nim přivěšovat pečeti.
Ale v počátku heraldiky mohli existovat lidé, kteří nebyli zrovna válečnickou elitou, ale znaky používali. Nechávali si je hlavně vyšít na oděv. Případně i namalovat na štíty, pokud bylo potřeba. Látky, ale i štíty, byly věci denní potřeby a pokud se jako velmi cenné předměty nedostaly do královských nebo chrámových pokladů, pak se do dnešní doby nedochovaly. Proto soudím, že až na výjimky, jsou památky na počátky heraldiky nenávratně ztracené.

Bartolus de Saxoferrato (1314 – 1357) ve svém Tractatus de insigniis et armis uvádí: „Každý může příjmout znak a znamení, nosit je a vymalovat na svých věcech.“ Toto vypadá jako citování zvykového práva, které znak nikomu neodpírá. Navíc pro znak uvádí Bartolo analogii se jménem, které je dáno každému člověku.
V době Karla IV. to bylo zřetelné i v zemích Koruny české. Znaky měli zeměpáni, církevní hodnostáři, členové panských rodů, drobní zemani, kteří potřebovali potvrdit listinu, faráři, měšťané. Ti všichni už měli možnost využít svůj erb a také část z nich měla štěstí, že se jejich znak dochoval do současnosti. Samozřejmě větší četnost používání znaku zvyšovala šanci zachování jeho obsahu pro následující generace. Jakou formou mohli svůj znak použít je rovněž uvedeno v traktátu Bartola de Saxoferrata. Znak mohl být vyšitý či namalovaný na oděvech, korouhvích, koňský kropířích a na přehozech lůžek. Namalován na štítech, stěnách a reliéfem vyveden na zemi.

Můj osobní názor je, že heraldika a její počátky nemusí být spojeny jen čistě s válečnictvím. Podnětů pro její vznik bylo více. Vlastní pouť se znamením kříže do Svaté země a příjmutí kříže za osobní znamení, byť jen dočasně, by mohla být jedním z nich. Souhlasím s názorem, že prostředí Blízského Východu, naplněného symbolikou Byzance a Persie, bylo katalizátorem pro vznik heraldiky, pokud nešlo o přímý impuls. Nesouhlasím především s názorem některých heraldiků, pro které symbolizuje rytíř s heraldickou figurou na štítu tu jedinou správnou heraldiku, a se zánikem rytířských vojsk na bitevních polích v průběhu 15. a začátku 16. století hovoří dokonce o začátku úpadku heraldiky.
Pak by mohl těžký pesimista vidět dnešní heraldiku v krizi, ze které se vzpamatuje, alespoň v Čechách, jedině když vyjedou Blaničtí rytíři. Ovšem pokud vyjedou za sv. Václavem, který pochází z předheraldického období, tak bohužel máme smůlu a heraldika se už z úpadku nevyhrabe.
Pro mě je heraldika stále krásná a živá. Pro některé je zkostnatělá svými pravidly. Ale ty pravidla jí dělají snadno srozumitelnou a jednoduchou ve svém projevu. Zkostnatělou ji dělají někteří „heraldici“, kteří by chtěli přitvrdit v pravidlech tam, kde stačí jen ukázání cesty. Setkal jsem se i s netolerancí a snahou o nápravu odchylek, vytvořených už před staletími, od všeobecně známých znaků. Ale mě vždy nově odkrytá varianta znaku, vytvořená na zakázku jejich nositele, či nositelů, jen potěší.